Indonéské perličky

Tři měsíce na Jávě

Tak už na Jávě bojuju tři měsíce. Bojuju? ale né, naopak. Užívám si to na maximum. Nejsuprovější věc je neustále teplo a sluníčko, pro mě starého zimouhřivce jak dělané. Taky jsem poznala neskutečně moc místních zvyklostí, nad kterými mi občas spadla brada. Co jsou ty největší objevy?

Na nůž zapomeň

Jop. Jí se tady pomocí lžíce a vidličky, případně čínských hůlek (se kterými jsem už schopná najíst se i já). A to všude, doma, v restauraci, ve warungu (street food stánek s jídlem). Nože máme doma asi dva a jsou to obří kuchařské nože, kterýma si chleba rozhodně nenamažu. Mažu lžíci, zvykla jsem si a dokonce to má svoje výhody. To když si takhle jíš chleba s nutelu a pomocí lžičky si nandáš extra vrstvu :D Musím se přiznat, že já indonéský příbor aka vidlička+lžička používám naopak než místní, neboť si jídlo strkám do pusy na vidličce a lžíci používám jako nůž. Oni to mají přesně naopak :D ale hlavně, že se najíme. No a když selže vidličko-lžíce, tak jíme rukama. Holt ruky jsou nástroj králů, to se říká i u nás.

(Ne)chápu indonéské záchody

Fakt, že tady se toaleťák nenosí, už jsem zmiňovala několikrát. U každého záchodu je minisprška, kterou se po potřebě opláchneš. Samozřejmě je pak celý záchod včetně prkénka mokrý, asi i proto se tady WC nazývá "mokrý záchod". Co mi však nejde do hlavy, je toto: když teda udělám všude potopu, tak bych teoreticky měla být mokrá taky, že? Jenomže indonésan vždycky výjde suchý, což nevím, jak je možné. Je pravda, že třeba doma je u záchodu ručník, kterým si ten zadek asi všichni utírají (bléé, hygiena hadra!), ale jinak to nechápu...

Pešky ani ránu

Jak jsem psala už dříve, tak chodníky se v Indonésii opravdu nevedou. Když už na nějaký narazím, tak je většinou v tak rozpadlém stavu, že je lepší jít po silnici. Jinak hrozí vážný úraz, aneb jednou jsem se akčně vypravila na procházku a došla domů se skopnutým palcem :D neodradilo mě, a na procházky se snažím chodit i tak. Jsem tak asi jediný člověk promenádující se po Lumajangu, neboť pokaždé na mě všichni nechávavě hledí a nabízí mi odvoz. Holt Inodnésani jsou lenoši, všude si vozí zadky na motorce, pedicabu nebo v autě. No pravda je, že ve zdejším vedru je sebemenší námaha nadliský úkon, ale čekat půl hodiny na řidiče, abych se pak svezla 400 metrů mi teda příjde dost nepraktické.

Time Management stále nula
Och, to Indonéské pojetí času mě ničí! Zásadně každé hodiny tu jdou buď dopředu nepo pozadu. Od toho se asi odvíjí indonéská neschopnost udělat něco na čas. Zrovna dneska byla vše škole Graduation party aneb zakončení školního roku. Akce měla začít v 9 am, a protože moje família (rozuměj rodina, u které bydlím) byla součástí organizačního týmu, museli jsme tam být dřív. Prý, že vyjedem v 7 am. Realita: Vyrazili jsme v 8 a akce začala v 10. Přísloví Čas jsou peníze tady očividně neplatí.
Obecně Indonésani mají problém s jakoukoli organizací, ne jen časovou. Ze začátku jsem si myslela, že je to díky jazykové bariéře mezi námi, ale neustále se přesvědčuji o opaku. Tady se není schopný domluvit nikdo na ničem, a tak třeba dvě hodiny čekáme na řidiče nebo jdeme se známými na večeři, abychom v restauraci zjistili, že oni šli do jiné a už jsou dávno po jídle....

Indonéské speciality
Mám v plánu napsat o indonéské kuchyni samostatný článek, tak zde shrnu jen pár nejodstatnějších zajímavostí. Asi dva týdny po příjedu se mě kamarádka ptala "Ty jo, ty žiješ v tropech, to tam musíš jíst hafo čerstvého ovoce a zeleniny!" Hmmm, opak je pravdou :D Indonésani se vyžívají ve vaření a hlavně smažení. Co není nějak tepelně upraveno, to je prakticky nejedlé :D Když mi poprvé ukázali vařené arašídy, tak jsem je málem vyhodila s tím, že jsou shnilé. Zelenina se tady moc nejí, a když už tak samosebou vařená. Po dvou měsících jsem si vymohla papriku a hlávkový salát a měla jsem zeleninové hody. Místní na mě hleděli s odporem a komentovali "fuj, jak to můžeš jíst, ty jsi nechutná" Hmm dík já si o vás myslím totéž, když vás vidím jíst kuřecí pařáty.

Bláznovství zvané Kangen Water
Voda z vodovodu je v Indonésii není pitná, to asi překvapí málokoho. Nicméně má komunita si nevystačí pouze s normální balenou vodou, oni musí pít kangen. Když se mě poprvé ptali, jestli vím, co je to kangen water, tak jsem se se svou odpovědí "ehm, svěcená voda?" náramně pobavila :D :D pak začla dlouhosáhlá přednáška, co to teda je. Prej je to speciální filtrační zařízení, díky kterému voda získá zásadité pH, což je víceméně univerzální lék na všechny nemoci světa (takže jsem s tou svěcenou vodou nebyla zas tak mimo). Jediný filtr v širokém okolí máme samozřejmě my, takže fungujeme něco jako vesnická studna.... Taky jsem to zkoušela pít, jediné co jsem pocítila byla potřeba neustále chodit čurat. "To se tvoje tělo pročišťuje" říkali místní.....

Zážitků, zajímavostí a postřehů je tolik, že by to vydalo na celou knihu :-) takže pokračování zase příště, jdu se najíst, dneska bude pro změnu rýže :D a Ty zatím mrkni na fotky.

Měj se, P.