Kawah Ijen: Sirné peklo na Zemi

Pobyt na Jávě by nebyl komplení bez návštěvy sopky Kawah Ijen, známé především pro těžbu síry a modrého ohně (blue fire). Moje javanská komunita se ukázala být plná lenochů, a tak jsme na Ijen vyrazili společně s mými americkými kamarády Emily a Julienem (Peace Corps dobrovolníci, co tady taky učí angličtinu aka díky bohu za aspoň nějaký kontakt se západní civilizací). 

Ijen. Místo, které Tě naučí pokoře
Ijen je jedna z mnoha aktivních sopek nacházejících se po celé Indonésii. Kromě obyčejné sopky se v jejím kráteru nachází zásoby síry, které se zde těží. Díky síře také vzníká Blue fire, kdy síra a kyslík spolu chemicky reagují a vytvářejí tak jedinečnou podívanou (pouze v noci, proto je potřeba si na Ijen přivstat!). Kromě blue fire je kráter zahalen oblaky sirných výparů, které při vdechnutí div neurvou plíce. Celý kráter vypadá jak místo z jiné planety, a to doslova! 

Součástí kráteru je kyselinové jezero tyrkysové barvy, které tě rozleptá do dvou minut. Kecám, sice se v tom koupat nedá, ale viděla jsem lidi do něj ze zvědavosti namáčet prsty, udělal to i Julien a o malíček nepřišel. 

Těžký život horníka
Těžba síry na Ijenu oficiálně probíhá od roku 1968. Jedná se o je otrockou práci, která aspiruje na titul "nejhorší povolání". Horník nejdřív odláme kusy zkondenzované síry, naplní si jimy koše, které mohou vážit až 90 kg, a následně je vynáší na vrchol kráteru. Tam jeho práce nekončí, aby horník dostal zaplaceno, musí síru donést až pod pod sopku. Na vrcholu kráteru však síru naloží na kolečka a sveze dolů. Neskutečná dřina, a to tuto štreku horníci absolvují dvakrát denně. Na indonéské poměry se jedná o "lukrativní job", který vynáší zhruba 150.000 rupií za den (300 Kč). Většina horníků si přivydělává výrobou sirných talismanů, které prodávají turistům. Já si koupila dvě sošky za 30.000 rupií (60  Kč). 

Většina horníků pracuje bez jakéhokoli ochranného vybavení, a to včetně plynové masky. Není proto divu, že věk dožití takového horníka je 50 let. Mnoho z nich má po letech otrocké práce zdeformovanou páteř či rakovinu plic. Pokud tě zajímá víc o tomto tématu, doporučuji si přečíst článek National Geographic zde 

Horník na Ijenu....


.... je lukrativní povolání. Může si dovolit i coca-colu

Jak se tam dostanem? 
Na Ijen je nejlepší jít brzo ráno, protože blue fire zmizí s prvními paprsky slunce. Cíl byl tedy jasný: dostat se do kráteru před pátou ráno. Zařídit auto s řidičem nebyl problém, ten však nastal ve chvíli, kdy jsme měli organizovat čas odjezdu. Ptala jsem se učitelů ve škole, za jak dlouho se na Ijen z Lumajangu dostanu a po vyslechnutí naprosto odlišných odpovědí v rozmezí "cesta trvá 5-10 hodin", jsem usoudila, že vyrazíme v 8 večer. Indonéský time management překvapivě zafungoval na jedničku a vyjeli jsme opravdu v osm večer. Po čtyřech hodinách jízdy jsme byli na místě, rozhodli jsme se dát si v autě rychlého šlofíčka a o půl druhé šli koupit lístky a hurá na výšlap. 

Leje jako z konve 
Indonésie je typická rozdílnými cenami pro místní a cizince a Ijen není výjimkou. Turistickou cenu 150.000 rupií (300 Kč) jsme odmítli zaplatit (nezruinovalo by nás to, ale přeci jenom jsme tu jako dobrovolnící, tak co nějaký vděk?!) a po půl hodině přehadovaní se nám podařilo koupit lokální lístek za symbolických 7.500 rupií (14 Kč). Díky dešti jsem ještě pořídila krásně oranžovou pláštěnku a hurá na 3 km dlouhý výšlap.

Výšlap se ukázal být překvapivě v pohodě, strmý krpál střídal rovinku, nic co by se nedalo zvládnout. Díky dešti byla cesta dost kluzká, ale nadšení vidět blue fire a kyselinové jezero nás hnala kupředu.  A pro ty opravdu nezdatné je možnost nasednout na kolečka (jakože něco jako kolečko, které se v Česku používá na maltu) a nechat se na horu vyvézt, respektive vytáhnout - dva Tě táhnou a jeden tlačí (údajně za 600.000 rupií - 1200 Kč). Kolečko pak nahoře naplní vydolovanou sírou, kterou následně svezou dolů. 

Na vrchol jsme došli kolem čtvrté ranní. Všude bylo množství místních nabízejících plynové masky. Ty jsou potřebné pro sestup do kráteru, jinak hrozí poškození plic sirnými výpary. Nezapoměň, že jsme v Indonésii, a tak si o praktičnosti mask nedělám velké iluze (lidi se dusí i přes masky, čti dál a dozvíše se víc). Masky se běžně půjčují za 50.000 rupií (100 Kč), my jsme půjčení usmlouvali na 40.000 rupií, nasadili masky a vydali se na cestu. Masky jsou potřeba až na samotném dně kráteru, my jsme se však nasadili už nahoře a šli celou cestu s nimi. 

Sestup do pekla aneb šlo o život
Sestup do kráteru měl sice pouhých 800 metrů, nicméně to byla nejtěžší část cesty. Tma jak v pr...ehm pytli, absolutně žádná upravená cestička, prostě stezka po úpatí kráteru, nikde žádné zábradlí, obrubník, nic! Stezka široká na půl člověka a vedle propast do hlubin kráteru. Nebudu kecat, takový mazec jsem rozhodně nečekala a po padesáti metrech jsem se chtěla otočit a vzdát to, nicméně davy lidí za mnou mi to nějak nedovolili. Tak jsem šnečím tempem, kolikrát po všech čtyřech, pokračovala v sestupu (protože je lepší odřít si zadek a vypadat při tom jak dement než mít zlomený vaz). Stezka byla kluzká a kamenitá, lidem běžně podjížděli nohy, a tak jsi kolikrát přidržoval druhé a modlil se, abyste do srázu nezahučeli oba dva. Cestou nás minulo několik horníků vynášejících na ramenou koše plné síry. Obdiv největší, táhnout v takovém terénu téměř 100 kilo, to si nedovedu představit. 

Na samotné dno kráteru jsem se dostala asi o půl paté, přičemž síru jsem začala cítit asi v polovině cesty. Dole jsme viděli několik horníků v akci (rozuměj dolujících síru). Jako nástroj jim služil krumpáč a motyka. Kusy odlomené síry pak plnili své koše a vynášeli je z kráteru ven. Kromě toho se nám taky naskytla podívaná v podobě modrého ohně (jééj, cíl splněn!). Po páté hodině se začalo rozednívat, a nám se rozprostřel pohled na kráter a tyrkysové jezero (při viditelnosti na 3 metry aneb počasí opravdu nevyšlo). 

Blue Fire! Ve skutečnosti vypadal mnohem líp, ale nějak mě zradil foťák

Dolování síry


Zadus se výpary, utop v kyselině
Sirné výpary vycházejí vícemnéně pouze z jednoho místa, je to prakticky jeden velký oblak dýmu. Pokud máš štěstí na příznivý vítr, tak maska není potřeba. Ucítíš sice smrad zkažených vajíček, ale nic ti to neudělá. V kráteru však bylo překvapivě větrno, a tak se i sirný oblak často točil všemi směry, a tak jsme se několikrát ocitli v zajetí dusících výparů doslova běhěm sekund. Jak rychle mrak příjde, tak i odejde, a tak v jeho zajetí nejsi nikdy víc jak několik vteřin, maximálně minut. Po prvotním šoku "moje maska nefunguje, já se dusím" jsem zjistila, že v případě ohrožení je potřeba si masku pořádně přitlačit k obličeji, postavit se k blížícímu oblaku zády, zavřít oči a čekat. Tahle taktika se mi osvědčila na jedničku, a tak jsem se zakuckala jen jednou, ostatní na tom však byli o mnoho hůř. Emily si div nevykašlala plíce a nevyslzela oči (dým pálí v očích). Celkově jsem tolik kašle jako na Ijenu neslyšela za celý svůj život (chřipková sezóna se může jít vycpat). 

Sirné výpary


Tyrkysové jezero je jedno z největších kyselinových jezer na světě. Kyselost se blíží hodnotě pH 0.5 a jeho teplota je přes 50° Celsia. Na plavání to není, ale pokud do jezera ze zvědavosti strčíš ruku, tak o ni nepříjdeš (snad). Jenom si pak nemni oči. 


Kyselinové jezero na dně kráteru

Plíce vykašlány, jdeme zpět
Zhruba v sedm ráno jsme usoudili, že jsme viděli dost a rozhodli se jít zpět na vrch kráteru. Cesta navrch byla překvapivě v pohodě (asi proto, že za světla jsem pořádně viděla na cestu). Cestou jsme minuli asi tři horníky vynášející koše plné síry, dalších nekolik košů plných síry bylo volně položone kolem celé cestičky. Asi po dvaceti minutách jsme byli na hoře, koupili si sirné sošky jako talismany a vydali se na sestup k parkovišti. Bohužel počasí stále nepřálo, a tak se nám nenaskytl absolutně žádný výhled na kráter ani přilehlé hory, škoda. Nadruhou stranu, mlha dodávala celému místu mystickou atmosféru a přidávala na představě, že jsme se ocitli na jiné planetě. Cesta dolů propršela (jak jinak). Díky bohu jsme s sebou měli náhradní oblečení, takže před odjezdem jsme se převlékli do suchého, nasedli do auta a hurá domů. Kawah Ijen ve mě i přes mizené počasí udělal hluboký dojem, jedná se o jedinečné místo, které rozhodně stojí za návstěvu. 


Cesta do kráteru a koše plné síry

Pár tipů závěrem
  • Ijen se sice nachází na ostrově Jáva, nicméně velmi blízko Bali. Pokud se na Bali chystáš, určitě návštěvu tohoto jedinečného místa zvaž 
  • Nezapomeň na pořádnou obuv (jako vždy tam byli i lidi v žabkách aka *FACEPALM*)
  • Co rozhodně nech doma, je nabubřelé ego. Sestup do kráteru není závod a snaha být dole jako první by se ti mohla setsakramentsky vymstít
  • Při sestupu a výstupu kráteru dej vždy přednost horníkovi. Koupí sirného talismanu jim nejen projevíš úctu, ale budeš mít i malou připomínku toho, že existuje i horší práce, než ta tvoje
  • Vem si staré oblečení, které se klidně může zničit. Já se z Ijenu vrátila celá špinavá a smradlavá od síry.  Pach síry ti bude výlet připomínat ještě několik týdnů
  • Pořiď si čelovku, při sestupu do kráteru se rozhodně vyplatí
  • Neber si žádné šperky, ty se sírou oxidují a zčernají (hlavně stříbro) 
  • Na Ijen se dá dostat autobusem ze všech větších javanských měst, taktéž se organizují výlety z Bali. V okolí je několik guest housů, kde se lze ubytovat
  • U parkoviště jsem viděla hodně lidí stanovat, nicméně bližší info nemám. Každopádně by to mohl být fajn zážitek
  • Všeci tvrdí, jaká je na Ijenu zima, já jsem však celý výlet zvládla v triku a větrovce a bylo mi dobře. Místní byli tradičně navlečení jak na Severní Pól :D do batohu si vem mikinu a náhradní triko (při výstupu se zapotíš jak vrata od chlíva). 

Závěrem se podívej na fotky z výletu :) 

Díky za čtení, P. 


Tak tento pohled na kráter se mi díky nepříznivému počasí nenaskytl. Za foto děkuji Pavlíně Lehké, která to štěstí měla!

Sirné výpary a síra

Sirné výpary a síra

Julien 

Koše plné síry čekají na vynesení. Nějaký dobrovolník?

Když jde horník na pauzu..... 

Síra

.... a zase síra



Comments

Popular posts from this blog

Když muslimové slaví - Eid al-Adha

Indonéské perličky