Pavla Travels

Přestože se na Jávě pohybuji převážně v křesťanské komunitě, naskytla se mi možnosti zúčastnit se oslav muslimského svátku Eid al-Adha. Tradičně se při tomto svátku porazí zvíře, rozporcuje se a maso se rozdá rodině, známých a chudým. Vzdáleně mi Eid al-Adha připoměl zabijačkové hody. Jak taková zabijačka po indonésku vypadá si přečti v dnešním článu. 
O čem je Eid al-Adha? 
Eid al-Adha je jeden ze dvou nejvýznamějších muslimských svátků. Druhým je Eid al-Fitr, což je oslava konce ramadánu. Během Eid al-Adha si muslimové po celém světě připomínají Abrahomovu oběť, když Bohu obětval svého jediného syna Isaaca. Bůh však ocenil Abrahamovu poslušnost a tak se nakonec místo Isaaca obětoval beran. Že je to příběh z Bible?! Nojo, očividně Korán a Bible mají mnoho příběhů společných. 
Na památku dnes muslimové obětují buď kozu, ovci nebo krávu. Záleží na sociálním postavení dané rodiny. V určitých částech světa se jako oběť může použít i velbloud (Blízký a Střední východ, Afrika). Maso z obět…

Surabaya - druhé největší indonéské město a centrum východní Jávy aka aspoň někde si připadám jak v civilizaci. Indonéské pojetí města a vesnice je  od našeho velmi odlišné. Tak třeba Lumajang, kde žiju, by z hlediska počtu obyvatel (přes 50.000) by u nás byl považovaný za docela dobré město. Na místní poměry je to však děsná vesnice! Jáva je celá tak nějak osídlená, jedno město se plynuje prolíná s druhým. Takže město/vesnice je spíše než o počtu obyvatel o ekonomické vyspělosti a infrastruktuře, v čemž Lumajang značně pokulhává. Kromě tradičních marketů a pár Indomaretů (řetězec obchůdků aka večerka) tu není nic :D A tak se pravidelně (klidně i dvakrát týdně) jezdí do 4 hodiny vzdálené Surabayai. Uf, no cesta je to vždycky děsná, nikde žádná dálnice a všude děsný provoz. Většinou se trckáme tak padesátkou. A co teda v té Surabaya je?
Nákupní střediska Jsou obří a na každém rohu! Vejdeš dovnitř a připadáš si jak někde uprostřed New Yorku, samý Dolce&Gabbana, Prada a taky pinčlík,…

Tři měsíce na Jávě
Tak už na Jávě bojuju tři měsíce. Bojuju? ale né, naopak. Užívám si to na maximum. Nejsuprovější věc je neustále teplo a sluníčko, pro mě starého zimouhřivce jak dělané. Taky jsem poznala neskutečně moc místních zvyklostí, nad kterými mi občas spadla brada. Co jsou ty největší objevy? 

Na nůž zapomeň Jop. Jí se tady pomocí lžíce a vidličky, případně čínských hůlek (se kterými jsem už schopná najíst se i já). A to všude, doma, v restauraci, ve warungu (street food stánek s jídlem). Nože máme doma asi dva a jsou to obří kuchařské nože, kterýma si chleba rozhodně nenamažu. Mažu lžíci, zvykla jsem si a dokonce to má svoje výhody. To když si takhle jíš chleba s nutelu a pomocí lžičky si nandáš extra vrstvu :D Musím se přiznat, že já indonéský příbor aka vidlička+lžička používám naopak než místní, neboť si jídlo strkám do pusy na vidličce a lžíci používám jako nůž. Oni to mají přesně naopak :D ale hlavně, že se najíme. No a když selže vidličko-lžíce, tak jíme rukama. Holt …

Tak co, slaví se Velikonoce na Jávě? Jasně! Alespoň v naší čínsko-křesťanské komunitě. Nečekej pomlázku ani žádné nudné kázání. Slaví se ve velkém.

Týden před velikonocemi se ptám učitelů ve škole, jestli odpoledne nezajdem na zmrzku. "Né, my musíme do kostela začít chystat Velikonoce" zní odpověď. OK, tak já půjdu s váma. Zajímá mě, co tak velkolepého trvá nachystat jeden týden dopředu. Nakonec z toho vylezlo, že součástí Velikonoční mše budou taneční vystoupení, zpěváci a možná příjde i klaun. Cože klaun a v kostele? No jasně,  na velikonoční mši pro mládež nic neobvyklého! 

Úplnou náhodou (rozuměj díky jazykové bariéře a drobnému nedorozumění) jsem se stala součástí tanečního sboru. Můj osud byl tedy zpečetěn. Po celý týden v 6 pm sraz v kostele a nacvičujem tanečky. Já, stará gymnastka jsem za tuto příležitost byla jen ráda, wohoo taneční hodiny zadarmo!

Už na Velkopáteční mši byl kostel krásně vyzdoben. Zpívalo se a tancovalo. Cekově atmosféra připomínala spíše koncert …